Pokřivené vnímání nepomáhá ničemu

Ve válce se dějí hrozné věci. To je banální sdělení, stejně jako to, že primární zodpovědnost za to nese strana, která válku začala. Ty hrozné věci však v konečném důsledku dopadají na obě dvě válčící strany, na jejich bojovníky, ale také na jejich civilisty. Je potřeba na to stále myslet a těm, kdo o válce a jejím prodlužování rozhodují, to stále připomínat.

Je trochu ošidné o takových věcech psát. Člověku se v černobílém vidění, které je nám ze všech stran vnucováno, může snadno stát, že bude za svá slova patřičně onálepkován a přiřazen k jedné ze stran. Typicky k té „zlé“. Všichni přece dnes vědí naprosto přesně, kde se nachází „dobro“ a kde je „zlo“, a že mezi nimi není nic, snad jen bitevní pole a zákopy. I s těmito náklady má ale cenu se proti všudypřítomné samozřejmosti války dál ozývat a snášet osočování. Spisovatel Jan Němec v dnešním rozhovoru pro Salon Práva z literárně-uměleckého hlediska hezky říká „ať múzy ve válce křičí“. Autor rozhovoru Štěpán Kučera v jedné ze svých otázek pro Němce připomíná citát Alberta Camuse z období alžírské války o nezávislost: „Lidé v Alžírsku dnes dávají bomby do tramvají. V jedné z těch tramvají může jet i moje matka. Jestli je tohle spravedlnost, pak před ní dávám přednost svojí matce.“

Server Echo24 včera přinesl informaci tom, že pračky, ledničky a další domácí spotřebiče míří ve velkém z EU do zemí sousedících a přátelských k Rusku, kde mohou končit jako zdroj čipů potřebných pro ruskou zbrojní výrobu. O tom, že Rusko pravděpodobně využívá součástky z domácích spotřebičů pro výrobu zbraní, psali už na jaře například v The Washington Post i jinde. Uživatelé českých sociálních sítích se ale dodnes baví videi, kterak ruští „mužici“, kteří nikdy neviděli pračku, nakládají svou kořist a nechávají si ji posílat domů. Jsou to často ti stejní lidé, kteří jinde zasvěceně komentují problémy s ruskou válčenou logistikou. Logicky je však možné pouze jedno. Má-li Rusko problémy s logistikou, což nejspíš má, pak zcela jistě svým vojákům nedělá „pé-pé-elku“ někam na dálný východ.

Naštvání na Rusy a Putina je pochopitelné a oprávněné. Cítí ho i autor těchto řádek. Ostatně, nemohl by se podívat svým několika málo ruským liberálním známým, kteří ze země dávno utekli, do očí, kdyby to bylo jinak. Na druhou stranu z toho všeho až moc okatě čouhá antivýchodní rasismus s jeho představami o zaostalých mužicích v zemljankách. Ten přezíravý postoj Západu, který jakýmkoli alternativám k putinovskému vedení vždy velmi nepomáhal, zatímco Putinovi naopak. Do února byli jeho součástí také Ukrajinci, „ukáčka“, jak se říkalo, ti se z něj vymanili až obranou své země po útoku východního souseda.

Na vyrabovaném ukrajinském domě a ukradené pračce okolnosti jejího odcizení nic nezmění. (Pro méně vnímavé čtenáře dodávám, že jej ani v žádném případě neospravedlňují.) Pro nás a naše nezkreslené vnímání toho, co se děje, by však všechny tyto odstíny šedi mezi bílou a černou měly mít – i v tak subtilních a zdánlivě nepodstatných věcech – svou hodnotu.

Publikováno na webu IVK dne 3. listopadu 2022